Standardní zkratka lingvistické teorie Lexical Functional Grammar (lexikálně funkční gramatika); patří k teoriím organizovaným na ↗lexikalistické hypotéze. Podobně jako jiné generativní teorie, např. ✍Chomského (1957) a násl. verze ↗TGG, ✍Pollardova & Sagova (1994) ↗HPSG n. ↗CxG v „berkeleyovské“ verzi (✍Kay & Fillmore, 1999), se soustředí na syntax, ale dokáže popsat i jiné roviny při zachování všech vazeb mezi nimi. S HPSG spojuje LFG kromě významné role slovníku, deklarativního formalismu, explicitní formulace pravidel a analýz také zájem o otázky implementace a výzkum založený na rozsáhlých textových datech (korpusech), včetně jejich syntaktické anotace v podobě ↗treebanků. Na rozdíl od HPSG jsou různé roviny popisu reprezentovány formálně odlišnými, ale vzájemně provázanými prostředky. Někdy se v LFG pracuje také s teorií optimality (↗OT), viz např. ✍Bresnan(ová) (2001), ✍Bresnan(ová) (2002).

Syntaktická analýza je v LFG vyjádřena dvěma paralelními a vzájemně propojenými strukturami: složkovou (c‑struktura – constituent structure) a funkční (f‑struktura – functional structure). C‑struktura reprezentuje slovosled a syntaktické složky, zatímco f‑struktura syntaktické funkce (podmět, předmět apod.). Syntaktické funkce tak nejsou pojmy odvozené ze složkové struktury n. valenčního rámce (jako v jiných generativních teoriích), ale jsou explicitní součástí teorie. Analýza v pojmech f‑struktury nemusí kopírovat složkovou strukturu, což usnadňuje popis nekonfiguračních jaz. (jaz. bez gramatikalizovaného slovosledu).

Základy LFG, v podstatných rysech nezměněné dodnes, položili teoretická lingvistka J. Bresnanová spolu s počítačovým lingvistou R. M. Kaplanem na konci 70. let 20. stol. (✍Kaplan & Bresnan(ová), 1982). Jejich odklon od dominantní Chomského teorie byl motivován zejména výhradami proti transformacím syntaktické struktury jako způsobu analýzy některých syntaktických jevů (např. pasivizace). Podobně jako v HPSG plnila v LFG zpočátku úlohu transformací lexikální pravidla, která jsou součástí slovníku a vyjadřují vztah např. mezi aktivní a pasivní variantou slovesa na úrovni lexémů. Obecně formulovaná syntaktická pravidla pak pracují už s aktivní n. pasivní variantou valenčního rámce. Nověji se diateze včetně pasivizace řeší vztahem mezi tematickými rolemi v a‑struktuře (viz níže) a jejich realizací valenčním rámcem v f‑struktuře.

1 Teoretická východiska

Podobně jako jiné generativní lingvistické teorie usiluje LFG o explanaci jaz. kompetence mluvčího pomocí explicitního modelu znalosti jaz. – gramatiky. Zvláště ve starších pracích se LFG zabývá také otázkami psycholingvistickými, včetně akvizice a role jazykových znalostí. Později se pozornost přesouvá i na otázky typologické. Ústřední myšlenkou LFG je současné užití různých modulů gramatiky s formálně odlišnými reprezentacemi pro vyjádření analýz na různých úrovních popisu jaz. Pro moduly sice platí odlišné principy, ale jsou navzájem propojeny do jednoho systému.

Vzhledem k důrazu na popis syntaxe se obvykle pracuje se dvěma moduly: c‑strukturou a f‑strukturou. C‑struktura má podobu složkového syntaktického stromu, jehož preterminální uzly jsou označeny standardními symboly pro substantiva, adjektiva, adverbia, slovesa a předložky (N, A, Adv, V, P). Obvykle se zavádí i několik ↗funkčních kategorií (C, I, D), ale jen pokud odpovídají povrchově vyjádřeným slovům – např. podřadicím spojkám, pomocným slovesům n. členům. Pro projekce ↗lexikálních kategorií se používá ↗X‑bar syntax, konformní s endocentrickými kategoriemi: XP → X, YP, ale i (pro větu) exocentrická kategorie: XP → Y, ZP, tedy analýza s X‑bar syntaxí nekonformní. Platí ↗princip lexikální integrity: „terminální uzly jsou morfologicky úplná slova“, což vylučuje, (i) aby v syntaktické struktuře figurovaly jako uzly vázané morfémy a jiné elementy kratší (ale ani delší) než slovo a (ii) aby syntaktická pravidla měla přístup k vnitřní struktuře slova (✍Bresnan(ová) & Mchombo, 1995); viz ↗lexikalistická hypotéza. Každý terminální uzel odpovídá právě jednomu morfologicky úplnému slovu ze slovníku, který obsahuje základní tvary a lexikální pravidla. Ta kromě jiného řídí flexi, případně slovotvorbu. Je‑li gramatická kategorie vyjádřena analyticky, jsou jednotlivé části analytického tvaru z hlediska c-struktury samostatnými slovy. Zároveň platí tzv. princip ekonomie výrazu (✍Bresnan(ová), 2001), který minimalizuje počet uzlů c‑struktury. Výraz, který lze analyzovat alternativně jako lexikální jednotku, n. syntaktickou konstrukci, je tedy přednostně analyzován lexikálně.

F‑struktura má podobu struktury rysů, tedy množiny atributů a jejich hodnot. Atributy jsou např. syntaktické funkce, resp. morfosyntaktické kategorie (pád, rod, číslo, čas), hodnotami jsou konkrétní větné členy (obvykle v podobě vnořených f‑struktur), resp. hodnoty morfosyntaktických kategorií. Různé funkčně ekvivalentní způsoby vyjádření morfosyntaktických kategorií, např. pomocným slovem n. koncovkou, jsou v f‑struktuře reprezentovány stejně. Každý atribut má právě jednu hodnotu, i když více atributů může sdílet hodnotu jedinou. Toho se využívá např. v analýzách ↗raisingu, obligatorní ↗kontrolyn. neohraničených závislostí, kdy jeden větný člen plní více syntaktických funkcí.

Kromě c‑struktury a f‑struktury se často pracuje s rovinou argumentů (a‑structure), která pro každý predikát(or) uvádí jeho tematické role spolu s vlastnostmi, které umožňují určit odpovídající syntaktickou funkci (viz níže Lexical Mapping Theory).

2 Formalismus, notace

C‑struktura obsahuje anotované složkové stromy generované bezkontextovou gramatikou, které zachycují slovosled a přináležitost k povrchovým složkám. U různých jaz. se c‑struktura liší. F‑struktura obsahuje dvojice atributů a hodnot, které určují morfologické kategorie (např. pád, jmenný rod, slovesný čas) n. syntaktické funkce (např. podmět n. předmět). F‑struktura není pro všechny jaz. stejná, ale liší se méně než c‑struktura. Kromě složkové a funkční struktury se předpokládají ještě další struktury: sémantická (s‑struktura), argumentová (a‑struktura), informační (i‑struktura, někdy též diskursní neboli d‑struktura), morfologická (m‑struktura) a fonologická (p‑struktura). Pravidla gramatiky pro daný jaz. vycházejí z pravidel bezkontextové gramatiky generující c‑strukturu, ale určují i podobu ostatních rovin a vztahy mezi nimi. Kromě toho např. pro f‑strukturu platí obecná omezení na unicitu, úplnost a koherenci funkcí (viz 4.3.2). Neohraničené závislosti se řeší pomocí tzv. funkční nejistoty, kdy danou funkci (např. funkci TOPIC) může plnit libovolně hluboko zanořená f‑struktura (např. hodnota funkce OBJ f‑struktury vedlejší věty).

3 Příklad

Příklad (1) ukazuje zjednodušenou f‑strukturu jedné krátké věty.

(1) F-struktura věty Lucka snědla všechny buchty

F-struktura může obsahovat další vnořené struktury jako hodnoty atributů, např. hodnota atributu SUBJ je f‑struktura podmětu. Autosémantické slovo se objeví jako hodnota atributu PRED, jeho argumenty jsou uvedeny v lomených závorkách jako jeho valenční rámec. Řada dalších rysů (osoba, číslo, čas) je pro stručnost vypuštěna.

Příklad (2) ukazuje f‑strukturu stejné věty, jen rozšířené o dvě příslovečná určení (adjunkty). Jejich počet není omezen, proto je hodnotou atributu ADJ množina struktur. Předložka se chápe jako řídící člen s valencí pro jmennou skupinu.

(2) F‑struktura věty Včera v parku Lucka snědla všechny buchty

Příklad (3) ilustruje vztah mezi c‑strukturou a f‑strukturou. Každý z terminálních uzlů c‑struktury zde odpovídá jedné (vnořené) f‑struktuře. Příklad (4) ukazuje, že nevyjádřený podmět může být reprezentován f‑strukturou, která neodpovídá žádnému terminálnímu uzlu c‑struktury. Naopak v příkladu (4) odpovídá dvěma terminálním uzlům c‑struktury (analytickému slovesnému tvaru) jediná f‑struktura.

(3) Vztah mezi c‑strukturou a f‑strukturou

(4) F‑struktura nemusí odpovídat uzlu c‑struktury

(5) Více uzlů c‑struktury může odpovídat jedné f‑struktuře

C‑strukturu i f‑strukturu a jejich vzájemný vztah určují pravidla bezkontextové gramatiky. Odkazy na f‑struktury mají podobu symbolů ↑ a ↓. Symbol ↑ odkazuje na f‑strukturu bezprostředně nadřízeného uzlu c‑struktury, tedy kategorie na levé straně pravidla. Symbol ↓ odkazuje na f‑strukturu daného uzlu c‑struktury, tedy některé z kategorií na pravé straně pravidla. Výraz ↑=↓ vyjadřuje identitu f‑struktury daného uzlu a uzlu nadřízeného a označuje tak řídící člen (hlavu) složky c‑struktury. Výraz (↑ OBJ) = ↓ vyjadřuje identitu f‑struktury daného uzlu s hodnotou OBJ f‑struktury nadřízeného uzlu.

(6) Ukázka pravidla gramatiky

I slovník je teoreticky popsán jako c‑struktura, která odkazuje na f‑strukturu.

(7) Slovníkové heslo – c‑struktura

(8) Slovníkové heslo – f‑struktura

(9) Výsledná struktura (morfologické kategorie slovesa jsou vypuštěny)

4 Řešení konkrétních jevů

4.1 Fonologie

K reprezentaci fonologické struktury (včetně prosodických jednotek) slouží p‑struktura, která umožňuje popsat segmentaci odlišně od f‑struktury, viz např. ✍Butt(ová) & King(ová) (1998), ✍Bögel(ová) & Butt(ová) ad. (2009). Svou roli zde může mít i ↗OT; ✍Bresnan(ová) (2001), ✍Bresnan(ová) (2002).

4.2 Slovník a morfologie

Slovník obsahuje informace specifické pro jednotlivé lexémy a je doplněn obecnými pravidly pro odvozování konkrétních tvarů. Např. valenční rámec slovesa se odvozuje ze seznamu tematických rolí (viz 4.4.2). Funkční ekvivalence různých způsobů vyjádření morfosyntaktických kategorií vyžaduje dělbu práce mezi c‑strukturou a slovníkem. Popis flektivní a derivační morfologie jednotlivých tvarů předpokládá m‑strukturu (✍Frank(ová) & Zaenen(ová), 2002). ✍Falk (2006) navrhuje místo obecné m‑struktury zavést pro řešení shody a pádů g‑strukturu (grammatical marking structure).

4.3 Syntax

4.3.1 Struktura

Povrchová syntax se popisuje bezkontextovou gramatikou, která generuje c‑strukturu v podobě ↗bezprostředněsložkového stromu. Platí princip ekonomie (viz 1), jinak může mít strom různý tvar, např. se připouští vícenásobné větvení (u dvoupředmětových sloves n. koordinace). C‑struktura různých jaz. se může podstatně lišit. Používají se běžné kategoriální symboly (viz 1), přičemž teorie je zde značně flexibilní, např. symbol VP se používá jen u jaz., kde je předmět v bezprostředním slovosledném kontaktu se slovesem.

Pravidla gramatiky jsou doplněna údaji o úloze příslušných větných členů v odpovídající f‑struktuře, která obsahuje dvojice atributů a jejich hodnot. Typickými atributy mohou být např. syntaktické funkce n. morfosyntaktické kategorie. F‑struktura se pro různé jaz. může lišit, ale méně než c‑struktura. Jedním z důležitých údajů je informace o tom, která část konstrukce je syntakticky řídící člen (head), přičemž takových členů může být víc (např. v koordinaci). V novějších verzích teorie se pracuje také s funkčními řídícími členy (functional heads, např. pro pomocná slovesa), které se v f‑struktuře věty projeví jen jako morfosyntaktická kategorie času, vidu apod.

4.3.2 ↗Valence

Syntaktická valence je v LFG vyjádřena gramatickými funkcemi, které zastávají roli syntaktických argumentů: SUBJ, OBJ, OBJ_θ, OBL_θ, COMP, XCOMP a COMP. Proměnná θ stojí za konkrétní tematickou rolí. Např. sloveso dát má valenční rámec dát (SUBJ, OBJ, OBJ_theme). Valenční rámec tak vymezuje minimální rozsah f‑struktury odpovídající danému lexému, tedy jaké funkce se v ní musí objevit. Podmínka koherence vylučuje f‑strukturu, která obsahuje syntaktický argument neuvedený v rámci, a podmínka úplnosti takovou, která neobsahuje všechny syntaktické argumenty.

Valenční rámec obsahuje povrchové syntaktické funkce, SUBJ tedy může být subjekt slovesa v činném i trpném rodě. Vztah valenčního rámce k tematickým rolím, včetně možných diatezí, se řeší pomocí a‑struktury a LMT (Lexical Mapping Theory) – viz 4.4.1 a 4.4.2.

4.3.3  ↗Shoda

Jako jiné abstraktní syntaktické jevy se i shoda řeší v f‑struktuře, která obsahuje příslušné morfosyntaktické informace. (Alternativní návrh v podobě další (g‑)struktury viz ✍Falk, 2006.) Např. v nejjednodušším řešení shody podmětu s přísudkem obsahuje finitní sloveso ve 3. osobě jako hodnotu atributu SUBJ údaj PERSON = 3. Touto informací je vybavena f‑struktura slovesa už ze slovníku, doplněného lexikálními pravidly, která generují konkrétní tvary. Při aplikaci pravidla na konstrukci podmětu s přísudkem se údaje z f‑struktury podmětu musí shodovat s údaji v atributu SUBJ slovesa.

4.3.4 Slovosled

Pravidla gramatiky jsou ve formátu ID/LP, takže pravidla slovosledu se řeší odděleně od pravidel syntaktické dominance. Jde přímo o povrchový slovosled, který odpovídá lineárnímu pořadí terminálních uzlů c‑struktury, žádné jiné („základní“) pořadí teorie nepředpokládá. LFG se také vyhýbá kategoriálním symbolům typu VP u jaz., které nemají sloveso a předmět vždy v kontaktní pozici. Slovosledná pravidla mají stejně jako pravidla dominance přístup k informacím z f‑struktury n. jiných rovin, takže mohou stanovit slovosled např. v závislosti na aktuálním členění.

4.3.5 Vnořené predikáty a gramatická kontrola

Pro kontrolované vnořené (závislé) predikáty se v f‑struktuře používají funkce XCOMP (pro valenční doplnění, komplementy) a XADJ (pro nevalenční doplnění, adjunkty). Gramatická („funkční“) kontrola se reprezentuje jako identita hodnot kontrolující a kontrolované syntaktické funkce, takže např. u věty Marie pomohla rodičům prodat dům bude funkce OBJ hlavního slovesa sdílet hodnotu s funkcí SUBJ infinitivní klauze, která má funkci XCOMP. Podobně je tomu v případě XADJ bosi ve větě Běhali po louce bosi: funkce SUBJ predikativního adjektiva sdílí hodnotu s nevyjádřeným podmětem slovesa běhali. Vnořené predikáty s anaforickou kontrolou mají funkci COMP a kontrolovaný větný člen je naplněn hodnotou PRO, stejně jako nevyjádřený subjekt finitního slovesa.

Ve starších verzích počítala LFG s analýzou pomocných a modálních sloves jako predikátů s vlastní f‑strukturou, která obsahuje funkci XCOMP pro významové sloveso. Později převážila jejich analýza jako funkčních řídících členů bez vlastní f‑struktury. Místo toho přispívají do f‑struktury významového slovesa specifikací morfosyntaktických kategorií slovesného času, vidu, způsobu apod. Podrobněji viz např. ✍Lødrup (2011:156–157) a ✍Frank(ová) & Zaenen(ová) (2002).

4.3.6 ↗Koordinace

Koordinace se reprezentuje jako f‑struktura, která obsahuje informace příslušející koordinaci jako celku (např. plurál). Jednotlivé členy koordinace jsou jako vnořené f‑struktury prvky množiny, která je součástí této f‑struktury. Prvky koordinace mohou obsahovat jiné informace než koordinace jako celek (např. singulár). To umožňuje řešit i koordinaci slovnědruhově odlišných větných členů postupovala rychle, ale s rozvahou. Koordinace větných členů s odlišnými funkcemi slíbit se dá všecko a všem n. dokonce tázacích výrazů nevím, kdy a jestli vůbec přijedou lze řešit na úrovni f‑struktury jako větu bez koordinace, resp. jako koordinaci dvou vět (✍Patejuk(ová) & Przepiórkowski, 2012a).

4.4 Sémantika

4.4.1 Přístupy k sémantice

Jako rozhraní mezi syntaxí a sémantikou se v LFG používá teorie glue semantics (✍Dalrymple(ová) & Lamping ad., 1993; ✍Dalrymple(ová), 1999), která umožňuje popsat význam věty kompozicionálně, jako funkci významu jejích částí – větných členů a slov. Přitom využívá informace z f‑struktury a opírá se o syntaktické funkce. Tím se liší např. od kategoriální gramatiky, která popisuje význam věty podobným způsobem, ale nevyužívá explicitně definované syntaktické funkce. – Propojení sémantické reprezentace pro řadu jaz. s reprezentací syntaktickou je cílem projektu Parsem.

4.4.2 Interpretace argumentů (linking)

Ve starších verzích LFG se diateze řešily lexikálními pravidly, která spojovala např. aktivní a pasivní verzi valenčního rámce daného predikátu, resp. označovala syntaktické funkce vyjadřující stejné tematické role. Později se začala používat lexical mapping theory (LMT) (✍Bresnan(ová) & Zaenen(ová), 1990), která spojuje a‑strukturu a f‑strukturu a umožňuje z daného predikátu a jeho tematických rolí, označených abstraktními syntaktickými rysy, odvodit syntaktické funkce podle typu realizace a naopak. Např. predikát nakopnout má role Agent [‑o] a Theme [‑r], přičemž označení [‑o] a [‑r] znamená, že daná role je „neobjektová“, resp. „unrestricted“, tedy může se realizovat jako různé syntaktické funkce. Vzhledem k tomu, že SUBJ je [‑r] [‑o], OBJ je [‑r] [+o], OBL_θ je [+r] [‑o] a OBJ_θ je [+r] [+o], může se Agens realizovat jako SUBJ i OBL_agent a Theme jako OBJ i SUBJ. Další omezení na realizaci rolí jsou dána principy, které se opírají např. o hierarchii příznakovosti syntaktických funkcí, která určuje preference realizace funkcí (SUBJ > OBJ, OBL_θ > OBJ_θ). Viz též (✍Her, 2013).

4.4.3 Koreference (binding)

V ↗TGG se antecedent osobního zájmena při gramatické koreferenci určuje standardně pozicí ve složkovém stromě (viz ↗teorie vázání). V LFG se místo stromu počítá s f‑strukturou a pořadí možných antecedentů je dáno hierarchií funkcí (SUBJ < OBJ < OBJ_θ < OBL_θ < COMP/XCOMP < ADJ/XADJ). Jinak LFG (podobně jako HPSG) přebírá principy teorie koreference (tj. teorii vázání) od TGG. Podrobnosti např. viz ✍Lødrup (2011:169–174).

5 LFG při analýze češtiny

Pokud je nám známo, kromě práce ✍Skoumalové (2001) zatím LFG nikdo pro analýzu č. nepoužil. Ve slovanských jaz. je nejpropracovanější ucelená gramatika pro polštinu (viz 6.1).

6 Odkazy

6.1 Fakta, prameny, historie

(a) Úvodní čtení: ✍Dalrymple(ová) (2006), ✍Asudeh & Toivonen(ová) (2012), http://essex.ac.uk/linguistics/, http://en.wikipedia.org/wiki/Lexical_functional_grammar

(b) Výukové materiály: http://essex.ac.uk/linguistics/

(c) Standardní reference: ✍Kaplan & Bresnan(ová) (1982), http://essex.ac.uk/linguistics/

(d) Přehled novějšího vývoje: ✍Nordlinger(ová) & Bresnan(ová) (2011), ✍Lødrup (2011), ✍King(ová) & de Paiva(ová) (2013).

(e) Formalismus: ✍Dalrymple(ová) & Kaplan ad. (1995)

(f) Slovanské jazyky: ✍Spencer (2000), ✍Skoumalová (2001) (čeština); ✍Kibort(ová) (2001), ✍Kibort(ová) (2004), ✍Patejuk(ová) & Przepiórkowski (2011), ✍Patejuk(ová) & Przepiórkowski (2012) (polština); ✍Marcotte & Kent(ová) (2010), ✍Dalrymple(ová) & Hristov (2010) (ruština); ✍Lewis (2002), ✍Bögel(ová) & Butt(ová) ad. (2010), ✍Alsina & Arsenijević (2012) (chorvatština, srbština); ✍Jaeger & Gerassimova (2002) (bulharština)

(g) Korpusy: ✍Burke & Cahill ad. (2004), ✍Dyvik(ová) & Meurer ad. (2009), ✍Baird & Walker (2010), ✍Bouma & Kuhn ad. (2008), ✍Hautli(ová) & Sulger ad. (2012), ✍Rosén(ová) & Meurer ad. (2009)

6.2 Webové stránky

http://essex.ac.uk/linguistics/

6.3 Ukázky on-line

angličtina, norština, arabština, němčina, velština, malgaština, tigrinština: http://iness.uib.no/xle-web/

6.4 Projekty

Implementaci gramatik LFG pro různé jaz. podporuje společnost Microsoft. Anglickou gramatiku LFG používá např. vyhledávač Bing.

ParGram/ParSem

6.5 Software pro implementaci gramatiky

XLE: http://www2.parc.com/isl/

http://essex.ac.uk/linguistics/